Zapovězenci - Soudy

Kapitola 6.

Od onoho ranního vyrušení už uběhlo několik hodin. Všichni seděli poskládaní v chatrči a zarytě mlčeli. Jen Snape přecházel tam a zase zpátky po malém prostotu místnosti, svíral si pravou paži, která se pomalu začínala probouzet k životu, a mračil se na všechno a na všechny.
Znal kentaury, jejich zvyky, tradice a zákony… a taky věděl, co dělají s provinilci a zvláště v takovýchto případech. V tuhle chvíli by to však radši nevěděl.
„Profesore?“ vytrhl ho ze zamyšlení slaboulinký hlas Weasleyovy kamarádky. Ta seděla jen kousek ode dveří a od chvíle, co zrzka odvlekli, neustála popotahovala a snažila se skrýt slzy. „A nemohl… nemohl ten medailon znamenat… znamenat něco jiného?“ hlesla nejistě.
„Grangerová,“ zavrčel k ní, „myslel jsem si, že když jste znala rituál s výstražným šípem, že zvyky kentaurů znáte, ale jak se zdá, nemáte o nich ani ponětí, tak teďka radši mlčte!“
„A co… co je to za rituál?“ odvážil se po chvíli ticha zeptat Tom.
Snape mu chtěl něco odseknout, že se měl lépe učit, ale zarazily ho všechny ty tváře, které se na něho otočily s dychtivostí vepsanou v očích.
„Nebrali jste kentaury náhodou v druhém ročníku?“ zvedl obočí.
„Profesor Lockhart!“ zněla sborová odpověď.
„Aha,“ přikývl, „to vysvětluje mnohé. No, tím pádem to bude muset za toho neschopnýho idiota vzít sám. Je to jednoduché, kentauři dávají každé dívce, která se narodí zvláštní rituální náhrdelník, který je povinna nosit. Ten náhrdelník dává ostatním a především samcům známku - jsem panna! Pro některé zde přítomné vysvětluju, že to znamená zatím žádný sex… jenom pro případ, že byste už zapomněli. V případě, že se kentaurka rozhodne tento stav změnit, provede se zvláštní rituál předání náhrdelníku muži, který má být první. A jelikož kentauři na rozdíl od lidí nepreferují tmavé zákoutí učeben a následné tvrzení o panenství až do svatební noci, ujišťuju vás, že pokud Weasley ten náhrdelník měl, tak to nebyl omyl ani náhoda,“ dodal.
Chýší se rozhostilo ticho.
„Takže Ron…,“ ozval se Henry z Havraspáru, ale místo dokončení jen nejistě zakašlal. I tak mu všichni rozuměli. „Se nezdá, chlapec.“
„Pořád ale nechápu, proč...,“ zarazila se jedna z dívek. Nelíbilo se jí, jak na ní všichni koukají a Snape zvedá obočí ještě dřív, než vůbec vypustí otázku z pusy. „No... proč ho za to vedou k soudu, vždyť... vždyť... sex je přeci normální... ne?“ dodala nejistě a i přes slabé osvětlení bylo vidět, jak zrudla.
Vydechl. „Kdyby se vaše dcera spustila s domácím skřítkem, asi byste taky neskákala radostí.“
„S domácím skřítkem?“
„Jak by to provedli?“ ozvalo se odkudsi zezadu. Snape se otočil na dva chlapce pochechtávající se vzadu a zvedl obočí ještě víc. Že by tu alespoň někdo myslel prakticky?
„Tady nejde o to, jak by to udělali,“ otočil se zpět na ostatní, „ale že to udělali. Pro kentaury jsou lidé i kouzelníci značný poddruh, stejně jako pro nás skřeti nebo domácí skřítci. A jelikož je kentaurů málo, vina padne vždy na člověka. Jedná se o stejný prohřešek jako vražda,“ dodal s nelibostí v hlase.
„Chcete říct, že…“
„Jaké jsou tresty?“
Zarazil se. Tu poslední poznámku si mohl odpustit, teď se z toho bude dost špatně vykrucovat. Podle toho, že se Grangerová dala znovu do pláče usoudil, že ona odpověď zná.
Rozhlédl se po ostatních, kteří čekali na jeho odpověď a v tu chvíli děkoval Potterovi, že si vybral právě tuhle chvíli pro svůj hlučný návrat. Vpadl dovnitř, div se nerozplácl na zemi, něco zabrblal na vrub hlídačů a utřel si přeražený ret.
„Co ti to udělali?“ vydechla ihned Hermiona.
Mávl rukou. „Moje chyba. Máme problém,“ otočil se na Snapea s vážným výrazem vepsaným v tváři.
„Na to jste přišel brzo, Pottere,“ ucedil profesor. „Myslel jsem, že právě proto, že máme problém, jste se ráno vydal vyjednávat.“
Vzdychl. „Nechtějí o vyjednávání ani slyšet,“ zavrtěl hlavou a Snapovi došlo, že tohle skutečně asi nebude legrace. „Mě nechali promluvit s náčelníkem jenom kvůli tomu, kdo jsem... ale i když mi díky tomu udělali už hodně věcí po vůli, o tomhle se nehodlají ani začít bavit.“
Snape znejistěl. Jistě, věděl, že ty podmínky, které tu mají, jsou z velké části díky tomu, že mezi sebou mají Chlapce, který přežil, ale nechápal, co se tak náhle změnilo.
„V čem je problém?“
Proč se ptám, když to nechci vědět? Určitě to nechci vědět...
„Ta kentaurka, se kterou Ron to… no… je... ehm...“
„Jestli řeknete nezletilá, tak Weasleyho zabiju sám,“ prosedil Snape skrz zaťaté zuby.
„Ron není pedofil!“ bránila svého kamaráda Hermiona.
„V tuto chvíli už je z něho poloviční zoofil, tak radši mlčte!“ otočil se k ní Snape nevrle.
„Něco horšího,“ zavrtěl Harry hlavou, ale hned dodal „v tomto případě horšího.“
Snape v duchu zaúpěl. Merline, za co mě trestáš?!
„Je to dcera náčelníka.“
Profesor měl chuť výt. Proč já blázen nezůstal u Pána Zla?!
„Takže... takže Rona zabijou?“
„Když bude mít štěstí,“ zavrčel Snape, „protože jestli se dostane do rukou mně…!“ Došel až ke dveřím a silně na ně zabušil, aby ho pustili ven. „Chci mluvit s náčelníkem!“
„Ne!“ zavrčel chrčivý hlas z venku.
„Tak chci mluvit s vězněm!“
Odpověď však přišla stejná. „Ne!“
„Je to můj student!“
Venku nastalo ticho. Chvíli všichni slyšeli pouze slabé hlasy a nakonec se dveře přeci jen otevřely a Snape jim zmizel z dohledu.
Tentokrát mu ani nezavazovali oči. Zřejmě byli z celé té aféry dostatečně rozrušení, aby pozapomněli na ty své bláznivé výstražné zvyky. Protáhli ho celou vesnicí, mezi několika chatrčemi až ho nakonec zavedli do jediné budovy postavené z kamenů a ne ze dřeva - vězení.
„Jestli se o něco pokusíte, budou za to pikat ty mrňata,“ zavrčel na něho vysoký kentaur a postrčil ho dovnitř.
Chvíli mu trvalo než se rozkoukal, nebyla tu žádná okna a jediné světlo sem dopadalo z díry ve střeše, která sloužila k odvodu kouře z ohniště. Skoro uprostřed u kůlu zaraženého do země seděl připoutaný zrzavý mladík s rukama za zády a sklopenou hlavou.
„Weasley, vy debile!“ zahřměl Snape.
„Taky Vás rád vidím, profesore,“ odvětil téměř nezaujatě.
„Je Vám doufám jasné, Weasley, že jste to pořádně podělal!“
„Hmm…,“ zabručel Ron, ale znělo to až podivně klidně… smířlivě.
Nevěděl, jestli by ho za ten jeho tón měl litovat nebo ho spíš pořádně seřvat. Popravdě, měl největší chuť udělat to druhé. Alespoň by tak ze sebe dostal napětí, které bylo způsobeno bolestí z procitající ruky.
„Můžete mi říct, proč jste nelhal? Proč jste jim všechno přiznal jak ovce? Ne... ne jak ovce. Jak vůl!“ opravil se naštvaně. „S lhaním jste nikdy problémy neměl, tak proč jste si sakra zrovna teďka začal hrát na pravdomluvňátko?!“
„Protože kdybych jim lhal, tak by zabili ji,“ odvětil klidně a zároveň pevně. Zdálo se, že ho Snapův tón ani trochu nevzrušuje. Zatímco v profesorovi to vřelo ještě víc.
„Oh, jistě... a vy jste se musel zachovat jako chrabrý hrdina a zachránit dámu před ukrutnou smrtí,“ odtušil jízlivě. „Sakra, Weasley, víte, co vás teďka čeká?!“
„Budou mě soudit,“ odvětil klidně, „a pokud mě uznají vinným… tak mě nejspíš popraví,“ dodal. Poprvé se mu zachvěl hlas.
„A to řeknete jenom tak,“ vydechl Severus. Buď jsem se zbláznil já nebo on! „Sakra, Weasley, posloucháte se vůbec? Oni Vás zabijou a vy mi to tady odříkáváte jako seznam na nákup. Co se to s Vámi sakra děje?!“ Teď už vážně křičel.
„Co se to děje s Vámi?!“ oplatil mu Ron zamračeně. „Nikdy jste se o mě nezajímal a najednou se chcete tvářit, že Vám na mě záleží? Zabijou mě ne Vás, tak co máte za problém?!“
„Bolavou ruku a jednoho hlupáka, kterej kvůli jedný pitomý noci udělal největší blbost ve... Cože?“ zarazil se, když ze zrzkových úst něco zaslechl, ale řádně tomu nebyl schopen porozumět. „Co jste to říkal?“
Ron k němu zvedl oči a chvíli jen svého profesora pozoroval. „To nebyla jedna noc.“
Profesor se zarazil. Zíral na svého studenta a poprvé po dlouhé době nevěděl, co říct. „Nechci to vědět,“ vysoukal ze sebe nakonec.
„Jsme spolu už přes půl roku,“ hlesl mladík. „Ale Vás to přeci stejně nezajímá.“
Od dnešního dne se zajímám o všechny milostný avantýry svých studentů a kdokoliv udělá podobnou blbost, tak ho osobně tak proženu, že na sex až do konce školní docházky ani nepomyslí!
Vzdychl. Vůbec nevěděl, co má dělat… co má říct. Myslel si, že Weasleyho prostě seřve na dvě doby a bude mu líp, ale jak se zdálo, tahle taktika se naprosto minula účinkem. Už nepouštím takovou hrůzu, budu muset přijít s něčím novým!
„Stojí Vám za to?“ zeptal se alespoň a snažil se, aby to znělo spíš ledabyle.
„Když řeknu, že ne, budete mě mít za idiota,“ odvětil Ron, „a když řeknu, že rozhodně ano… budete mě mít za ještě většího.“
„Alespoň nemáte co ztratit,“ otočil se k němu a pohledem zopakoval svou otázku.
Neodpověděl hned. „Stojí. Rozhodně stojí.“
„I za to, aby jste pro ni umřel?“ zeptal se podruhé a do svých slov vložil dostatečné množství posměšné ironie.
„Ptáte se mě, jestli chci umřít?“zamračil se mladík, když rozeznal jasnou otázku mezi řádky. „Nikdo nechce!“
„Ale vy se zdáte, že vám to vůbec nevadí.“
„Myslíte si, že nemám strach? Mám! Sakra, já jsem strachy posranej, nechci umřít!“ křikl na něho zrzek, kterému už pomalu začínala docházet trpělivost. „Ale do hajzlu nemám na výběr! Co mám dělat? Řvát? Brečet? Prosit o milost? Okusovat si zoufalstvím nehty na nohou? Nebo co?“
„Mohl byste alespoň trochu dát najevo, že víte, o co tady jde, Weasley!“
„Vím to velmi dobře!“ překřikl Ron svého profesora. „Vím to možná ještě líp než vy sám!“
„Tak o tom pochybuju!“ rozčílil se Snape, který konečně mohl dát průchod svému vzteku a bolesti. „Kdybyste to věděl, tak nejste tak pitomej, abyste si ten přívěsek nechával! Pokud víte jenom zlomek o kentaurský kultuře, musel jste vědět, že jestli se dostanete do rukou jen jedinýmu z náčelníkovy grady, že Vás čeká jen jistá smrt!“
„Já to věděl!“
„Tak proč jste si ho nechával?! Jako suvenýr? Mělo Vám být jasný, že jakmile se sem dostaneme, tak…,“ zarazil se. „Co je? Čemu se smějete?“ zamračil se ještě víc.
Zrzek seděl opodál a z jeho hrdla se dral slabý, lehce bublavý smích. Nebyl šťastný, ale byl…
„… mělo by mi být jasné, že jakmile se sem dostaneme,“ zopakoval Snapovu větu a opět se lehce ušklíbl. „Kdybych Vám před týdnem řekl, že se budeme schovávat v Zapovězeným lese a že se živí dostaneme až sem, co byste mi řekl?“
Nadechoval se k odpovědi, ale náhle nenašel ta správná slova. Vždyť ten kluk měl pravdu. Tohle byl nesmysl. Celá tahle situace byla vystřižená jako z nějaké stupidní povídky a on osobně by za její pravdivost nedal ani zlámaný svrček. Kdyby byl na Weasleyově místě, asi by si myslel totéž.
„Co byste mi řekl?“ přerušil mladík tiše Snapovo dumání.
„Řekl bych Vám, že jste se zbláznil,“ přiznal neochotně.
„Třeba máte pravdu,“ odvětil Ron, „třeba jsem se opravdu zbláznil.“
Hleděl na mladíka sedícího před ním a netušil, co má říct.
Ne, tohle nebylo dítě. Tohle nebyla osoba, kterou potkával předchozích sedm let ve školních lavicích. Kam se poděl ten rozjařilej, nenapravitelnej spratek, který mu tak dlouho pil krev? Kdo ho vyměnil a proč zrovna teď? Kdyby to byl jen spratek, který myslí na svoje vlastní dobro, bylo by všechno o tolik jednodušší.
Neřekl nic, nerozloučil se, odešel. Utekl.
***
„Chci mluvit s náčelníkem!“
„Ale on nechce mluvit s Vámi!“ zarazil ho jeden ze strážců, jakmile se dostal z vězení den. Zarazil Snapea takovou silou, že si muž byl jistý, že mu na hrudníku zůstane pořádná modřina. V tuto chvíli to však nehodlal řešit.
„Ale já s ním mluvit CHCI!“ stál si za svým.
„Nikdo z Vás nemá sebemenší právo něco chtít!“ zavrčel k němu strážce a svoji silou donutil profesora kleknout na kolena. „Ani nejmenší právo…“
„Ale já s ním potřebuju mluvit!“ vztekal se muž a snažil se zvednout na nohy, ale dřív než se vůbec postavil, už u něho stáli tři hlídači s ostrými hroty kopí u jeho krku a vztekle na ně vrčeli. Odstrčil jednoho z nich, který se dostal skutečně až příliš blízko k němu, ale dosáhl jen toho, že mu uštědřili několik dalších ran a srazili ho zpět na kolena. Začal se bránit, ale neměl šanci. Srazili ho na zem. Než se nadál, stálo nad ním jednou tolik kentaurů.
Nebo vidím dvojitě.
„Zabte ho!“ zavrčel nad ním jeden ze strážců.
Mohl jenom pozoroval, jak se tři ostrá kopí pomalu zvedla do vzduchu. Zavřel oči. Nechtěl to vidět. Nemohl tomu zabránit. Hroty se zaleskly v pronikajících paprscích slunce a poté…
„DOST!“
Spása!
Jeho mysl však na výkřik reagovala trochu předčasně. Nebyl schopen říci, zda to bylo opravdu čistě náhodou nebo zda to kentaur udělal schválně, z pomsty.
Hrot projel skrz.
„Uf…“
Na víc se nezmohl… jen na do široka roztažené oči… na překvapený výraz… na pohled na dlaně zbarvené rudou tekutinou. Něčí výkřik… rozmazané tváře… a poté už jen tma…
***
Bolela ho ruka… bolela ho hlava… bolel ho bok… bolelo ho břicho…
Tak jinak. Co mě nebolí?
Zasténal. Takhle mizerně mu nebylo už hodně dlouho.
Jen kousek od něho se ozval dusot kopyt. Ten zvuk v něm už podvědomě vyvolal pocit nebezpečí. Otevřel oči a s trhnutím se posadil. Bolest, která mu projela tělem byla jako další čepel, která si našla útočiště v jeho břišní dutině. Pevně si sevřel bok, ale dosáhl jen toho, že mu další ostré trhnutí projelo zmrzačenou paží.
Sakra, to je den.
„Omlouvám se za přílišnou horlivost svých stráží,“ ozval se kousek od něho lehce nahrublý hlas.
S velkou námahou natočil hlavu a zadíval se na statného kentaura v prošívaném hávu, který stál jen kousek od jakéhosi okna. Byl mohutný, dobře stavěný a od pohledu velmi významný.
Náčelníka nikdo nemusel představovat.
Snape se se zatnutými zuby vyškrábal do sedu a zajel rukou pod košili, kde nahmatal na svém boku obvazy nasáklé krví.
„Vy tomu říkáte horlivost?“ zavrčel.
„Dělali jen svoji práci. Bránili.“
„Nezdálo se mi, že bych je nějak zvlášť ohrožoval.“
Kentaur se na něho podíval a změřil si ho zkoumavým pohledem. „Dožadoval jste se mé společnosti. Prosím, jsem zde. Mluvte.“
Ještě chvíli si zkoumal rány a mlčel. „Co je s ostatními? A kde to jsem?“ zeptal se nakonec.
„Toto bude Váše dočasné útočiště. Rozhodli jsme se, že bude lepší Vás držet od zbytku vaší skupiny. A co se týče ostatních, jsou… a pokud nás nedonutíte k něčemu jinému… i nadále budou v bezpečí. Ale to jsem Vám už vzkazoval po panu Potterovi, kvůli tomu jste se mnou mluvit nechtěl.“ Kentaur mluvil klidně, trpělivě… rozhodně nedával ani gestem náznak, že by pro něho byl kouzelník sedící před ním jen podřadné stvoření.
„Chtěl jsem mluvit o vězni.“
„Nemáme se o čem bavit,“ odvětil klidně. „Ještě něco?“
Snape v duchu zavrčel. „Dovolte mi se ještě jednou vrátit k vězni. Chci, abyste mu udělili milost…,“ zarazil se. Tohle ho stálo hodně úsilí. „Já Vás o to žádám… prosím vás o to.“
„Vaše žádost je nemožná. Zneuctil moji dceru!“ poprvé se do náčelníkova hlasu vkradl vztek.
Snape si odfrkl. „Při vší úctě k Vám i k Vaší dceři… myslím si, že na toto zneuctění musí být vždy přítomni dva.“
Kentaur sebou trhl, ale v jeho tváři se nepohnul jediný sval. „Zákony zní jasně! Dnes v poledne bude soud. Rozhodne podle zákonů a rady starších a podle rozhodnutí bude vykonán i trest! Na tom se nic nezmění! Ostatní budou moci po vyléčení vašich zranění bez úhony odejít.“
„Kam?“ vydechl Snape. Jistě, zůstával tady bylo šílenství, ale les byl hrozbou ještě větší.
„To už není naše starost.“
Zaskřípal zuby a zatnul zdravou pěst. Mozkové závity mu pracovaly na nejvyšší obrátky, ale bolest je značně otupovala. Přesto si byl jistý, že kdyby mu před několika dny řekl, že bude ochoten udělat to, co měl nyní v plánu, vysmál by se mu.
„Odsuďte mě.“
„Prosím?“ otočil se k němu náčelník překvapeně.
Nadechl se. Ještě máš šanci z toho vycouvat. „Popravte mě, místo toho kluka,“ zopakoval. „Nabízím svůj život za jeho. Je to pořád ještě dítě,“ dodal.
„Je už dospělý. Ví velmi dobře, co udělal a za své činy ponese následky. Není jediný důvod, proč bychom za jeho prohřešek měli trestat Vás,“ odvětil kentaur klidně.
„Nedovolím Vám ho popravit, je to můj student, mám za něho zodpovědnost,“ křikl Snape a se vztekem se mu podařilo doslova vyskočit na nohy. „Nejdřív budete muset zabít mě!“ zavrčel mu do tváře a zdravou rukou ho chytil za jeho pozlacený háv.
Kentaur nehnul ani brvou. „Jestli uděláte ještě jeden pohyb, bude Vám toto přání splněno dřív než se nadějete,“ oznámil mu zcela klidně a s kamennou tváří a Snape si byl v tu chvíli jistý, že i když je nevidí, jsou za oknem i za dveřmi skryté ozbrojené stráže.
Pustil ho.
Kentaur od něho odstoupil a dál vykládal cosi o nutnosti dodržovat jejich starověké zákony, ale profesor ho v tu chvíli už nevnímal. Veškeré síly, které předtím využil na těch několik prudkých pohybů, mu náhle velmi scházely. Kolena se mu roztřásla, v uších mu začalo hučet, podlaha se houpala pod nohama a on neměl kolem sebe nic, co by se mu mohlo stát oporou.
Klesl na kolena a kdyby se kolem něho neobjevily dvě paže, nespíše by se zhroutil úplně. Několikrát zamrkala a zjistil, že ho v náruči svírá mladá dívka, kentaurka. Nejspíše by se měl stydět za to, že ho musí zachraňovat taková mladice… že není schopen se udržet ani na nohou… jenže to by mu nesmělo být tak strašně zle.
Kentaurka byla mladičká, určitě na pomezí dospělosti a Snape musel uznat, že i velice pohledná. Světle hnědé vlasy, jemné rysy a velmi příjemná ňadra. Ne, že by si tohoto faktu všímal ihned na první pohled/dotek..., ale ona ho bohužel měla při své drobnosti problémy udržet, a proto si ho musela přitisknout na hrudník, aby jí nevyklouzl a nespadl na zem.
„Otče,“ otočila se dívka na náčelníka, „říkala jsem ti, že se nesmí zvedat!“
„Nestačil jsem mu to říci,“ odvětil klidně a sledoval, jak jeho dcera zvedá muže na lůžko, kde ho okamžitě pečlivě ukládá. „Jak už jsem jasně řekl,“ sklonil se náčelník nad raněným, „mé rozhodnutí zní jasně. Soud proběhne za několik minut a o jeho rozhodnutí se nebude debatovat…“
„Otče…“
„Pokud se nebudete o nic pokoušet,“ pokračoval a dceřiných slov si nevšímal, „bude to vaše jediná ztráta, kterou zde utrpíte. Přeji brzké uzdravení.“
Ta slova ke Snapovi doléhala téměř z dálky. Skoro je nevnímal… dokázal rozpoznat jen svět točící se okolo něho.Teprve po dlouhé době, když mu dívka vložila do vymyté rány čerstvé byliny a do hrdla mu vlila jakýsi odvar, vrátil se z podivné apatie zpět na zem.
Mladá kentaurka se nad ním stále skláněla a v tuto chvíli mu sundávala obvazy z poraněné ruky. Chvíli ji pozoroval, neschopen si řádně vybavit, zda od odchodu jejího otce uběhla minuta nebo spíš hodina.
Jeho pohled se však stočil na pravou paži, kde zela dost neuměle sešitá jizva.
Zamračil se. Pokud si dobře pamatoval, tak jeho paže se kopí ani nedotklo, tak proč…
„Museli jsme vám vrátit kost na správné místo,“ odpověděla dívka na jeho překvapený pohled. „Byl jste v bezvědomí a kdybychom to neudělali teď, mohlo by se stát, že už by se nikdy nevrátila do normální činnosti.“
Překvapeně se na ni podíval. Měla příjemný hlas a zdá se věděla, o čem mluví.
„A co to na ní mám?“
„Stehy. To vymyslela jedna z vašich dívek. Naše byliny na vás nepůsobily. Vykrvácel byste,“ odpověděla mu a ovázala ránu čistým kusem plátna.
Profesor si jí zatím zkoumal pohledem. Byl si jistý, že ta dívka říkala náčelníkovi otče a ať se díval, jak se díval, neviděl na jejím krku přívěsek. Byla to tedy snad…
Z venku se ozval zvuk trubek.
Trhl sebou. „Co to…“
„Porada starších,“ hlesla vyděšeně, než se otočila zpět na Snapea, „musíte něco udělat. Nedovolte, aby Rona odsoudili. Jakmile to udělají, popraví ho,“ hlesla a v jejích očích se náhle zaleskly slzy.
Odvrátil od ní tvář. Nechtěl se dívat na ty zoufalé oči, na ty slzy… Nesnášel je od vždycky a teď ke všemu věděl, že je nebude moct zastavit.
„Prosím, udělejte něco,“ šeptla.
„Já nevím co…,“ přiznal stejně tiše. Nechtěl to říct nahlas… nechtěl přiznat, že je úplně bezmocný a v šachu. Nechtěl, ale musel.
Mladá kentaurka popotáhla. Otřela si oči a s nasazenou pevnou tváří radši rychle odešla.
Dveře však nestačili ještě ani zabouchnout, když dovnitř postrčili Grangerovou. Chvíli se vztekala, ale nakonec přeci jen vydechla a svěsila ramena.
„Co se děje?“ zeptal se.
Trochu se lekla. Zřejmě nepočítala s tím, že už bude vzhůru. „Jak je Vám?“
„Na něco jsem se ptal,“ zavrčel. Hlavně, aby odvedl pozornost od své osoby.
„Právě ho soudí,“ hlesla a musela se hodně snažit, aby se jí do hlasu nevkrádalo zoufalství. Moc se jí to nedařilo. Radši se od něho odvrátila a začala netrpělivě postávat u okna, občas otírajíc mokré oči.
Naděje byly plané, slova zbytečná a utěšovat nedokázal. Radši nic neříkal.
Uběhla hodina, možná dvě. Nevěděl. Pozoroval dřevěný strop a marně si namáhal mozkové závity, aby přišel alespoň na nějaké východisko. Na cokoliv, co by jim pomohlo z téhle šlamastiky.
Žádné však nenašel.
Kdyby tu s námi alespoň nebyly ty mrňata! Kdybychom tu byli jenom my, já s Nebelvírskou trojkou, tak by se dalo něco udělat. Možná bychom i byli schopni utéct nebo dostat Weasleyho pryč, ale takhle…? Co by mohlo přesvědčit náčelníka, aby změnil názor? Vždyť je to jeho dcera a… no právě, je to jeho dcera…
Jeho dumání bylo přerušeno, když dovnitř vešel Potter. A jeho výraz rozhodně nevěstil nic dobrého.
„Co…?“ hlesla dívka, ale víc jí její stažené hrdlo nedovolilo.
Mlčel… a nedíval se do očí.
Tato odpověď byla více než výmluvná. Dívka se mu zoufale zhroutila do náruče a spustila záplavu slz. Mladík jí mohl jen obejmout a snažit se spolykat vlastní zármutek.
„Co rozhodli?“ odvážil se zeptat Snape, když se opatrně posadil. Věděl to. Ale musel to slyšet.
„Právě ho odsoudili,“ hlesl Harry přiškrceně, „poprava bude pozítří při západu slunce.“